Dívka ve vlaku

Rachel jezdí dvakrát denně vlakem kolem domu, ve kterém bydlí zamilovaný mladý pár. Při svém vyhlížení z okna může Rachel po krátkou dobu pár sledovat a představovat si, jaký je asi život těch dvou neznámých lidí. Dokonce oba pojmenuje a dál rozvíjí své představy. Jednoho dne se však při pohledu na dům a jeho obyvatelku všechno obrací naruby – neznámá žena se jeví jako někdo jiný, její konání jako konání někoho, kdo nezapadá do Racheliných představ. A když se následující den ve zprávách objevuje titulek oznamující ženino zmizení, Rachel ví, že se stala svědkem něčeho hodně šíleného, do čeho se bude muset chtě nechtě zaplést i ona…

Dívka ve vlaku se stala velkým fenoménem. Nejenom, že byla oceněna jako Kniha roku 2015, ale příběh byl také zfilmován. Samozřejmě, že jsem si Dívku uzmula v knihovně a nacpala ji pod číslo svého čtenářského konta, abych se i já mohla pokochat tím dokonalým příběhem, ze kterého bylo tolik lidí paf. Na knihu jsem si vyhradila čas během exkurze do polských knihoven, času v autobuse při zdolávání nekonečných kilometrů silnic a dálnic bylo víc než dost. Tak jsem se tedy dala do díla.

Vzhledem k tomu, že obvykle nečtu anotace kvůli spoilerům, jsem byla po začtení do knihy celkem zaražená. Nemám ponětí proč, ale po akceptování názvu mozkem jsem si vytvořila v mysli obraz příběhu s válečnou tématikou, něco o holocaustu, jen podaný trochu jinak. Ne, opravdu nevím, co se mi to v mé choré hlavě zase přihodilo, protože realita byla úplně jiná. V žádném případě nešlo o příběh malé holčičky nebo dívky putující do tábora smrti ani jinam, o dívku v knize Dívka ve vlaku vůbec nešlo *SPOILER* žádná dívka tam totiž nebyla (nebo jsem slepá), tedy jen kupa ženských plus minus jedno mimino – takže děkuji pěkně tomu, kdo mě tak nádherně mystifikoval. Nicméně jsem ale pokračovala dále.

Už po několika stranách jsem si všimla zvýšeného výskytu nenápadných reklam. Když během dvou stran textu narazíte na tři až čtyři umístení produktu typu: nosil boty značky X, popíjel alkohol značky Y, je tady něco hodně špatně. Tak jsem si jednoduše vytáhla tužku a papír a dělala jsem si čárečky při výskytu další takové „anomálie“. A světe div se, já se taky nakonec divila. Přesto jsem se snažila držet tempo s příběhem a soustředit se na to, co se v knize vůbec děje.

Ne vždy bylo takové soustředění vůbec lehké. Děj se v prvních asi sto stranách táhne jako týden před výplatou, úvodní strany vůbec čtenáře nenavnazují do dalšího čtení. Do toho zvýšený počet reklam a ledabylé uspořádání časové linie… Málem jsem tuto knihu vzdala už krátce po začátku, ale protože už jsem se s ní tahala až za hranice a chtěla jsem vědět, jak to celé skončí – a že jsem cestovala s kolegou, který mi řekl, že knihu četl a konec si rozhodně nedomyslím – tak jsem pokračovala. Dovedla jsem se začíst a příběh se konečně rozjel. A to celkem zajímavým směrem.

Nemůžu říct, že by mě samotný průběh děje vyloženě nebavil. Byly v něm světlé momenty, které byly podané dobře a na úrovni, kterou bych od Knihy roku očekávala. Pořád jsem dumala nad tím, co se v knize děje, kdo si potají před zákonem obrušoval celou dobu svou tvář do dokonalé masky – to mě už tentokrát drželo u čtení. Jenže – stále jsem neměla viditelnou stopu, kdo za celou tou aférou se zmizením stojí, které bych se mohla chytit. To se v průběhu času stalo spíše záporem knihy. Buď jste totiž jedním z těch čtenářů, kterým dojde pointa v polovině, nebo jako já tápete mezi osobami A nebo B a nemůžete si vybrat, kdo je vhodnějším kandidátem. Ale to není všechno, co mě na knize poněkud rozhořčilo – ve výsledku došlo ještě k jednomu velkému zkratu, kterému se říká vygradování nebo vyvrcholení děje. Dámy a pánové, můj kolega měl pravdu – něco tak… ujetého… bych si opravdu nedomyslela. Bohužel, v mých očích se konec Dívky ve vlaku rovnal groteskně působící parodii, něčemu, co by se dalo přirovnat jednomu velkému přehmatu. Asi jako když Mr. Bean sáhne v letadle po pytlíku, který mu podává chlapec krátce poté, co do něj nazvracel a chystá se… Vy víte, co. Ne a ještě jednou ne. (Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že autorka měla v plánu jiný konec, ve kterém hrál roli skleněný střep, ale jen na něj zapomněla? Nevím.)

Dívka ve vlaku mě spíše nakonec „negativně pobavila“, než že by u mě vyvolala dávku zaujetí a překvapení. Tím nechci celou knihu deklasovat jako dílo nepodařené, styl psaní se rozhodně dá vychutnat a, jak jsem psala výše, v ději se vyskytla dobře napsaná místa. Paula Hawkins by se ale příště mohla trochu bránit proti marketingovým lákadlům (počet výskytů reklam se zastavil prakticky na čísle 50) a možná se pokusit napsat něco, co si titul Kniha roku opravdu zaslouží. Věřím, že na to má.

 
NÁZEV: Dívka ve vlaku
AUTOR: Paula Hawkins
PŘEKLAD: Věra Klásková
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK VYDÁNÍ: 2015 (vydání originálu 2015)
POČET STRAN: 328
 

(3 / 5)

Tímto tedy končím tuto opravdu subjektivně a od podlahy podanou „recenzi“ a v případě, že máte na knihu jiný názor, budu ráda za komentáře.

 

Fuuu, až jsem při vzpomínce na reklamovaný alkohol dostala chuť na panáka…

2 Replies to “Dívka ve vlaku”

    1. Moc děkuji za komentář i za to, že nejsem jediná, kdo vidí DvV stejně. Je to celkem povzbudivé, takže ještě jednou díky 😀

Comments are closed.