Je jí šestnáct a umírá na rakovinu. Těžce nemocná Hazel Grace Lancaster se jeví jako smířená se svým osudem, ale po návalu depresí je odkázána na setkání podpůrné skupiny, kde docházejí mladí lidé stejně nemocní jako ona. A právě tady se setkává s chlapcem Augustem Watersem, který je už rok a půl bez známek rakoviny. Augustus padne Hazel do oka a zdá se, že toto zalíbení je vzájemné. Odhodlají se Hazel a Gus narušit rakovině její plány? Dovedou se tito dva náctiletí vyrovnat s nepřízní hvězd?
Snad za každou knihou, kterou jsem kdy vzala do ruky, stojí nějaké vyprávění. Za touto stojí jeden možná obyčejný, ale důležitý příběh. (Jinak bych tuto knihu asi nikdy nepřečetla.) Protože dobrovolničím v knihovně u výpůjčního pultu, mým úkolem je řadit vrácené knihy zpátky do polic. V ruce jsem držela dvě knihy, které ještě zbývaly zařadit – jednu si už nepamatuji a tou druhou byly Hvězdy nám nepřály. Nevím, co se v tu chvíli stalo, ale já se otočila od regálu, kde jsem měla knihu napůl vloženou a rozhodla si ji půjčit. Snad to bylo tím, že jsem měla s knihou spojenou spoustu šumu, kterou mezi čtenáři vyvolala. Možná to taky ale bylo tím, že kniha má takový počet stran, aby mě to kvůli nekonečnému seznamu nepřečtených odborných titulů do školy neodradilo. Tak jsem si ji tedy půjčila. Ten večer jsem se sešla s přítelem, dali jsme si večeři a já se poté začetla do knihy. Jak už to někdy bývá, zůstala jsem přes noc a do brzkých ranních hodin jsem kvůli příběhu Augusta a Hazel nezhasla světlo.
Jsou knihy, které přečtete a už o ně nikdy nezavadíte. Jsou knihy, které zůstanou v paměti. Jsou knihy, které se vryjí pod kůži. Jsou knihy, které budete nenávidět. Jsou knihy, které Vás donutí brečet a milovat najednou všechno a všechny, až Vás to znovu rozbrečí.
Příběh Augusta a Hazel je právě jeden z takových. Už od prvních stran jsem viděla, že kniha nepatří mezi ufňukanou, sladkostí rozbředlou romanťárnu, ale že jde o knihu, která svým příběhem obalí čtenáře hořkostí, donutí ho zamyslet se nad vlastním životem a nad tím, že možná má více možností, než kolik jich mají jiní. Postavy Guse a Hazel se ale neutápějí v pocitech lítosti nad vidinami nejistoty budoucích dní, jak by se dalo čekat. Spíše naopak. Oplývají jistou moudrostí a odvahou, kterých člověk dosáhne buď věkem a zkušenostmi nebo strastiplnými událostmi, které ho změní. A pak oplývají vzácným odstupem a druhem humoru, který se vznáší nad celým příběhem a činí ho až neuvěřitelně ironickým.
Upřímně přiznávám, že kniha mě srazila na kolena, zvítězila nade mnou a odhalila, že se ve mně pořád skrývá trocha toho obyčejného lidského citu. Na jednu stranu to způsobila jakási provázanost, která nastala mezi mnou a postavami, protože jsem si je velice oblíbila a drtilo mě, čím procházely. Na druhou stranu mi ale příběh těchto dvou hrdinů, ale také jejich rodičů a blízkých, připomněl, že nic v životě není tak jisté jako smrt. Podívala jsem se vedle sebe, kde spal můj vyvolený a uvědomila jsem si, že bych asi psychicky nezvládla to, co zvládaly hlavní postavy. Natož začít milovat jeden druhého, i když mezi nimi stojí rakovina – to je neuvěřitelně odvážné a taky neuvěřitelně šílené. A Gus s Hazel byli neskutečně odvážní.
Johnu Greenovi se podařil napsat příběh, který někdo bude nenávidět a někdo se slzami v očích milovat. Hvězdy nám nepřály je příběh o životě, který může vypadat sice velice černě, ale přesto se může aspoň na chvíli změnit v něco lepšího, v něco, co je dobré využít naplno.
NÁZEV: Hvězdy nám nepřály
AUTOR: John Green
PŘEKLAD: Veronika Volhejnová
NAKLADATELSTVÍ: Yoli
ROK VYDÁNÍ: 2014 (vydání originálu 2012)
POČET STRAN: 240
(4,5 / 5)