Když inspiraci, tak pořádnou…

Zase budu tak trochu brečet, že jsem v poslední době nebyla aktivní. (To má být výzva, abyste se na to připravili.) Ano, vážně jsem v poslední době neměla chuť cokoliv publikovat. A ano, vážně mám zase krizi. Naštěstí, tento článek bude taky kromě pláče taky o naději. O naději, která si sice dávala na čas, ale přesto se objevila. (Asi bych se měla přestat stále dokola dívat na Pána prstenů, chjo. Nebo raději ne.)

Už jsem sama sebe odhalila, že mi stačí málo, abych v sobě zažehla jiskru, která mi dodá potřebný zápal pro cokoliv. Nutný je pro to ovšem nějaký podnět. A tentokráte mi byl předán v hodině o fantastické literatuře.

Hodiny o fantastické literatuře jsou univerzitním předmětem, ve kterém pokaždé přednáší někdo jiný. A je to, samozřejmě, neobyčejně zajímavé, stejně jako samotná témata či životní i pracovní dráhy přednášejících. Tentokrát měl přijít člověk, na jehož přednášku jsem se těšila už od prvního prostudování sylabu předmětu. Tímto člověkem byl pro znalce tuzemské fantastiky a členy fandomu jistojistě známý Martin Šust. Nebudu tady psát, co všechno vlastně pan Šust kdy zvládnul, na čem se podílel a co udělal pro žánr. To si můžete přečíst třeba tady. Důležitější bylo, že teď jsem mohla poslouchat jeho slova a získávat další potřebné informace o žánru.

Seděla jsem na svém obvyklém místě, přede mnou přednášel Martin, vedle mě seděl top český booktuber a bloger Vojta H., všechno fotila obvyklá vyučující předmětů o fantastice Tereza Dědinová, která má zvláště v teorii žánru taky nejeden zářez, a mezi studenty se nacházeli autoři, kterým byly opublikovány povídky nejspíše v časopise XB-1 (připadala jsem si jako ve snu – tolik zajímavých a skvělých lidí na jednom místě!). Poslouchala jsem výklad, který byl o vývoji a důležitých dílech ve fantastice. Zaznamenala jsem si na goodreads řadu titulů a autorů, o kterých možná ještě literární nadšenci ještě hodně uslyší. A v duchu jsem seriózně fanhypovala.

Nedokážu zcela jasně popsat celou tu atmosféru a vlastní pocity z celé hodiny. Přesto mi bylo jasné, že někteří mí do fantastiky méně zainteresovaní spolužáci si možná neužívali hodinu jako já. Mohlo to být trochu smutné, ale na druhou stranu to všechno vynahradil panel otázek a odpovědí, který byl velice zábavný – a věřím, že pro všechny. Z hodiny jsem odcházela nabitá energií a s chutí věnovat se fantastice zase trochu víc než předtím. Taky jsem si uvědomila, že můj zájem na budování blogu nemusí být tak mrtvý, jak se zdálo. A proto můžete číst tento článek, u jehož psaní poslouchám skladby z Pána prstenů…

Je to pravda. Někdy mi stačí málo, abych si vzpomněla. Takže co dál? Že bych se pustila do čtení nějaké knihy? Hmm, proč ne? Jdu na to!