Floyd Bartlett se vrací po dlouhé době domů obtěžkaný cenným nákladem připomínajícím jeho výpravu za zpropadenými orky. Snad by byl i rád, že si doma, v tom Bledou paní zapomenutém místě zvaném Rudenrog, konečně odpočine, i když ví, že toho má ještě hodně před sebou. Jeho, i společníka na cestách Thorpiho, ale čeká pořádný šok, jakmile se k Rudenrogu byť jen přiblíží. Spolu se změnami, které očividně celé to místo prodělalo, se k Floydovi jako stíny šíří otázky bez odpovědí. Mladému Bartlettovi nezbývá nic jiného, než odpovědi získat z místních buď po dobrém, nebo po zlém.
O Krvavém pohraničí jsem kdysi něco četla v jednom časopise. Už ani nevím, co to vlastně bylo, jen jsem získala povědomí, že takový knižní svět existuje. Od té doby ale uplynulo hodně vody a z mé perspektivy se vůči Pohraničí vůbec nic nezměnilo. Tedy až donedávna, kdy jsem tuhle tenoučkou knížečku našla v knihovně, kde působím. Řekla jsem si tedy, že získat konečně osobní zkušenost s příběhem vytvořeným známým českým autorem fantastiky bude lepší, než cítit vinu za to, jaký jsem ignorant našich spisovatelů. A dneska mohu s klidným svědomím říct, že se onen pocit vystřídal s uvědoměním si, jaký jsem vlastně byla celou dobu idiot.
Úvod knihy mě příliš nebral. Nějací dva zvláštní týpci, jeden podivnější než druhý, se plahočí kdoví odkud kam a cosi s sebou nesou. Ke všemu ten mladší, který z jistého důvodu vede svůj udivený monolog nad tím, co vidí kolem sebe, má jméno, které mi nebylo zrovna sympatické a moc toho o chlapci celkově k vědění nebylo. Pocítila jsem až příliš zřetelně eriksonovské do vody hoď, začínala jsem dumat nad tím, že tady autor určitě nachystal nějakou past. Copak se snažil vytvořit českou obdobu Malazu? Brzy jsem zjistila, že jsem jenom krajně neinformovaná.*
Příběh se ale po lehce táhnoucím se začátku začal obracet dosti zajímavým směrem. S každou další kapitolou navíc dostával příběh stále rychlejší spád. Tlumila ho pouze neobvyklá encyklopedická hesla ze světa Pohraničí roztínající na sebe navazující kapitoly jako vlnolamy, které ale v celé knize hrály svou podstatnou roli. Čtenář se v případě absence předchozích znalostí dějových a místopisných reálií mohl rychle uvést aspoň stručně do obrazu (díky Bohu za ty dary). Co mi ale přišlo ještě zajímavější bylo to, jakou dostávala kniha s každou další kapitolou atmosféru, a co všechno se v ní začínalo mísit s její vlastní osobitostí. Už tu nebyla pachuť zamotaného světa Malazu, ale spíše odér světa Zaklínače, který na mě s každou další stránkou tu a tam dýchnul. A tím nemyslím, že by Šlechta kopíroval, tím myslím, jak je Krvavé pohraničí úžasné.
Krvavé pohraničí totiž nabízí exemplář fantastické reality plné podrazů, pletich, tajemství, postav, které působí až neuvěřitelně živoucně, dá čtenáři zažít dosti opravdicky popsaných soubojů na život a na smrt i bravurně vystavěného prostředí. Součástí toho všeho je neodolatelný základ v bohaté historii, ve které je Floydův příběh zakotvený. Čtenář tak může být naprosto klidný, protože ví, že autor nevařil z vody, ale že má vše krásně promyšlené. A to se samozřejmě odrazí i na kvalitě příběhu. Komu by to bylo málo, toho na duši jistě pohladí skvělý spisovatelský jazyk a styl, výskyt dobře vyladěného břitkého humoru a výjimečná úroveň napínavosti celé knihy, jelikož dopředu téměř nikdy nevíte, kam dál se bude příběh ubírat. Vladimíru Šlechtovi se zkrátka i přes pomalejší úvod povedla kniha na výbornou a v mých očích překonala všechna očekávání.
NÁZEV: Krvavé pohraničí
SÉRIE: Krvavé pohraničí (1)
AUTOR: Vladimír Šlechta
NAKLADATELSTVÍ: Poutník – Klub Julese Vernea
ROK VYDÁNÍ: 2000
POČET STRAN: 266
(5 / 5)
* Této knize podle chronologického rozložení děje totiž předcházejí povídky, které je možné dohledat v několika časopisech a sbornících. Autor se tedy krásně vracel do již zažitého světa, ale já ho jako nováček musela objevovat pěkně kvapně a prakticky bez průpravy. Nechcete dopadnout stejně? Výborně, zkuste hledat například zde a zde.
„Vy si tu hlavu chcete vzít?“ podíval se na něj nevěřícně místodržící. „Nechcete ji tu nechat? Nechám ji odstranit společně se zdechlými krávami.“
„Strčím ji do mraveniště. Mravenci ji oberou, za pár dnů ji zase vytáhnu. Pokud skutečně patřila dublovi, měla by její lebka světélkovat. Budu ji používat jako lampičku. Ještě bych měl jeden dotaz – pevnostní čaroděj je přítomen?“