Byla jsem po dlouhé době v Polsku, kde mě a mé kolegy čekal nabitý program. Před naší spanilou výpravou totiž leželo několik vzdálených cílů, které běžní turisti zdolávají jen málokdy. Nešlo jen o „výlet“. Na téhle cestě toho bylo mnohem a mnohem víc. A jenom pomyšlení na nadcházejících pár dní opravdu stálo i za tu trochu nepohodlí při cestování. Mířili jsme totiž do Krakowa – do města polských králů a vzdělanosti.
Víte, jak poznáte, že jste v Polsku, když se zrovna při cestování probudíte? Nejen kvůli cizím dopravním značkám, ale také pohledem na asfalt ve vedlejším jízdním pruhu. Pokud něco ukazuje rozdíly mezi cestami u nás a jinde, je to právě kvalita asfaltu. U nás můžete pohledem bloudit po síti černých pavučin a najednou – puf, nejsou. (Nebo alespoň ne v takovém množství.)
Aprílový žertík si na nás připravilo „polské“ počasí. Byl sice téměř květen, ale s cestou z jihu na severovýchod se dalo očekávat mírné ochlazení. To, že se ale v půli cesty ke Krakowu začaly z mraků sypat těžké, obří sněhové vločky, překonalo veškerá očekávání – a tato veselá událost vyvolala v autobuse rozjařenou reakci. (Já se jen modlila, aby se počasí umoudřilo, protože brodit se kalužemi a rozbředlými závějemi se mi rozhodně nechtělo.)
Zaparkovali jsme na ponuře vypadajícím místě kdesi bokem centra města. Když se nám podařilo vylézt z autobusu a protáhnout otlačené údy, dostali jsme základní informace o tom, co nás čeká v následujících momentech. Zlepšila se mi nálada, když jsme se konečně dohodli na průběhu exkurze do Jagellonské knihovny, která se měla stát naší první zastávkou. Vzali jsme si naše týmové pracovní listy s mapou Krakowa, bez kterých by celý výlet do Polska neměl smysl, a společně se vydali kamsi záhadným směrem. Moje konzultování aktuální pozice naší výpravy s mapou mě ubezpečilo, že bych vůbec na onen kus papíru neměla raději ani sahat – natož se z něj něco snažit vyčíst.
V Jagellonské knihovně, která kromě knihovny ve Warszawě plní funkci národní knihovny podobně jako Moravská zemská knihovna u nás, nás přivítala paní průvodkyně svou lámanou angličtinou a řadou postupů, které jsme museli vykonat, aby naše stádečko vůbec vpustili dovnitř. Rozdělili jsme se do dvou předem naplánovaných skupin a vydali se kochat jednou z nejstarších knihoven v Polsku.
Samotná budova knihovny je rozlehlá a některá zákoutí působila opravdu tím vznešeným dojmem, které z velkých knihoven obvykle vyplývají. Jsou zde obrovské studovny (zrovna v té, která je na obrázku, platí přísná pravidla pro zasedací pořádek), patro se starými tisky, ke kterým se lidé (studenti) mohou dostat pokud zašlou oficiální žádost o daný svazek se souhlasem vedoucího pracovníka katedry, kde studují. To pro nás bylo trochu nepochopitelné, ale co se dalo dělat. Poláci si své národní poklady zřejmě dobře hlídají. Trhákem pro nás ale byl kolejový stropní dopravník knih vedoucí mezi všemi patry knihovny. Několikrát jsme se museli zastavit, abychom mohli pozorovat, kterak se kabinka s knihami přesouvá z jednoho konce chodby a mizí v díře ve zdi. Paní průvodkyně poukazovala také na zásobu novin a peridodik na mikrofilmech nebo na specifické cizojazyčné sbírky knih i speciální studovny určené pouze pro těžce studující doktorandy a vědce z vysokých škol.
Prošli jsme novou částí budovy, ve které se nacházela většina běžně využívaných místností, načež jsme se odebrali do staré části budovy, kde nás čekal pohled na umělecké dílo v podobě luxusně vyhlížejícího schodiště z mramoru. Paní průvodkyně nám hrdě líčila jeho krásy, které ovšem kazil fakt, že se schodiště nachází v části budovy, která se zřejmě úplně nevyužívá. Nicméně, pokud je schodiště skutečně z pravého mramoru, je to jedna z věcí, kterou by leckterá knihovna u nás mohla Jagellonce závidět. To ovšem nebylo na celé exkurzi všechno. Procházeli jsme také místem, které je důvěrně známé spíše jedincům narozeným před pár desetiletími, ale se kterým se stále můžeme setkat v každé větší knihovně i v ČR.
Čekala nás totiž místnost(i) s lístkovým katalogem. Množství zásobníků s lístky bylo obrovské, čemuž se ovšem není co divit. Už si přesně nepamatuji, zda se paní průvodkyně zmínila, jestli se tento druh katalogu stále používá – já bych byla celkem ochotná tomu i věřit. Naše výprava v této knihovně se pomalu chýlila ke konci, už s tak velkým časovým odstupem nejsem schopna popsat všechno, co jsem zde viděla a co se mi zamlouvalo nebo mě překvapilo. Vím jen, že když jsme pak v přízemí čekali na společný odchod a zatím si prohlíželi expozici některých vzácných tisků, notací a privilegií, davem si zrovna prorážel cestu pracovník polské záchranné služby. Jak jsem se později dozvěděla, exkurze druhé skupiny byla vyděšena náhlým epileptickým záchvatem jejich průvodce. A to rozhodně není věc, kterou si při tak vzácné návštěvě knihovny chcete pamatovat.
Z knihovny jsem byla nadšená kvůli její historické hodnotě a obsáhlosti fondu. Ovšem celou dobu zde byla skoro až hmatatelná atmosféra velkého bratra, který vám civí přes rameno, jestli náhodou něco neděláte proti pravidlům knihovny. I na pracovnících knihovny bylo vidět, že jsou z toho všeho lidu a zabezpečení kolem unavení. A možná, že neustálé opakování stále stejného výkladu zapříčinilo to, že paní průvodkyně nebyla úplně schopná zodpovědět některé naše zvídavé dotazy. Co mě navíc trochu zamrzelo, byla skutečnost, že jsme v knihovně viděli patrně to, co každý jiný návštěvník knihovny. Čekala jsem, že nás jako studenty knihovnictví pustí na některá místa za oponou. Ale kdo ví, jestli vůbec něco takového, byť i pro studenty, pořádají.
Tak jsme tedy měli za sebou první knihovnu, po které následovala krátká pauza na oběd. Co následovalo poté, si budete muset přečíst v další části. A rozhodně to byla dost netypická zkušenost z knihovny…
Děkuji úžasné Janě U. za poskytnutí fotografií.