Vážně nesnáším cestování. Nevadí mi ani tak to, že je člověk upocený a malátný, jako spíše to, že mi bývá v autobusech blbě. A to celkově v dopravních prostředcích, když se má cestovat dlouho. Na jednu stranu jsem byla šťastná jako blecha, že jedu, kam jedu, na druhou mě samotný proces docela děsil. Však já se znám. Když jsem nervózní, jde do kytek úplně všechno. A tak přistihuju sama sebe, jak si ťapkám s batohem směrem ke svým spolužákům, kteří se jevili v dobré náladě. Většinu z nich ještě ani pořádně neznám, ale je tu pár známých tváří… Nechce se mi ani moc mluvit – a to jsem obvykle v nervozitě ukecaná. Hlavní ale je, říkám si, že jsem přišla včas. Aspoň jeden kámen mi spadl ze srdce. Ale pořád mi jich na něm zůstala ještě dobrá tuna. Jo, tohle bude zajímavé.
Studium informační vědy a knihovnictví má svá pozitiva. Občas je totiž studentovi nabídnuto spojit příjemné s užitečným. Když byly pro jarní semestr 2016 vypsány předměty, mezi nimi byla taktéž možnost se v rámci honby za kredity účastnit několik dní trvající exkurze do knihoven. Zahraničních knihoven. Jakmile vyšlo najevo, že tentokráte se pojede do Polska, moje srdce zaplesalo. (Ne už tak peněženka.) Představte si radost mě jako knihomola, pro něhož jsou knihovny životně důležitou skutečností a do toho je bezhlavě zamilovaný do země našich severovýchodních sousedů. Najednou má takový knihomol v sobě tolik životní energie jako ještě nikdy, a to zvláště když si uvědomí, že se mu obě záliby a sny splní snadno v jeden moment.
Samozřejmě, že se do odjezdu plánovaného na 25. dubna 2016 udála spousta nepěkných věcí, které reálně celou mou účast na exkurzi ohrozily, ale nakonec jsem se toho dne vážně dočkala. Byla jsem připravená vyrazit, správně natěšená jako malé děcko. Pěkně desetkrát všechno překontrolovat, jestli mi něco nechybí (hlavně ta Dívka ve vlaku, aby to bylo aspoň trochu tématické), k tomu nějaké to jídlo, pití, peníze i psací potřeby… Hlavně jsem nesměla polevit ani na chvíli v ostražitosti, i kdepak. Byl totiž čas povýšit běžnou exkurzi na úplně jiný level, poněvadž jako člen studentstva vysoké školy k takovým akcím máte vždycky něco navíc. Což jsem spolu s ostatními měla zjistit už za pár chvil…
Sraz toho dne byl brzy ráno, podařilo se nám všem zdárně nacpat do prostorově menšího autobusu. A tak jsme jeli. Nedlouho poté jsme rozespale začali poslouchat organizační pokyny, ale také první přednášky spolucestujících odborníků z brněnských knihoven různého druhu a také našich starších spolužáků. To víte, jako student – zvláště tak na informace vyhraněného specifického oboru – se musíte neustále vzdělávat. A bylo to fajn. Kolikrát se strhla opravdu zajímavá debata, do které jsem se ale nezapojila, protože mě z fleku nikdy žádné inteligentní otázky nenapadaly. A to bych ráda uvažovala. Ne ale po pár hodinách mizerného spánku plného stresu, abych nezaspala odjezd… Raději jsem občas zamžourala z okna, abych věděla, jak rychle se přibližujeme k hranicím. Během cestování to ale po stránce organizace ještě nebylo všechno.
Vyučující si spolu se svými staršími studenty z magisterského studia na nás připravili průběžné úkoly, které jsme měli během celé akce týmově plnit. Ta forma jejich plnění mě trochu rozmrzela – nejsem týmový hráč, ale nakonec to nebylo až tak zlé, když se na to dívám zpětně. V pracovních listech byla zadání, která měla například prozkoušet naši schopnost orientovat se v polských knihovních systémech (nebo spíše otestovat funkčnost polských knihovních systémů) – o tom ale jindy. A spousta dalších věcí. Před očima jsem měla tu řadu úkolů a můj sen o skvělém, volném čase plném knihoven a zajímavostí se poněkud začínal mlžit.
Následovala pauza na benzínce, během které jsme si mohli natáhnout končetiny do běžných rozměrů, koupit si povzbuzující kafe, diskutovat nad úkoly nebo jen dumat nad vším a nad ničím. Mám ten dojem, že v tu chvíli padl stín mých myšlenek na s sebou vláčenou knihu. Zřejmě jsem ji dokonce už měla rozečtenou. Já vědět, že to bude taková ptákovina, vezmu si s sebou raději Zeměplochu… Ale po opětovném vydání se na cestu se má mysl stočila zpátky k Polsku. Z předcházejících cest jsem věděla, že hranice nejsou daleko a náš první cíl také ne. Bylo to tak. Zanedlouho jsem se měla zase procházet po milovaném Krakowě…