Mezi čtenáři velice oblíbené dílo pana Jirotky představuje vyprávění nepojmenovaného hlavního hrdiny, který nás seznamuje s tím, jak se může člověku změnit život, když potkáte někoho jako Saturnin.

Postava Saturnina, zdánlivě obyčejného sluhy vypravěče, by podle všeho měla mít povahu člověka, který v poklidu kavárny začne házet po lidech koblihy. Takové žertíky se sice Saturnin nerozhodne podnikat, ale mnohdy je jeho důvtip a galance záchranou situace. Ovšem, v celém vyprávění se Saturnin viditelně projeví jen na pár místech příběhu. Ale čtenář někde v koutku mysli ví, že ať právě je, kde je, určitě rozmýšlí nad něčím potrhlém, ale vychytralém. (Což vyplyne na povrch až o hodně později.) Je to prostě klasická šedá eminence.

Kladla jsem si otázku, proč vlastně hlavní postava přijímala jeho služby. Za celou tu dobu jsem si všimla, že vypravěč měl na starosti leda tak posedávat doma, což by jistě zvládal i sám. Snad by tam takhle vysedával dál, kdyby mu Saturnin nezměnil jeho krásnou idylu. Ale i tak by se vypravěč musel dále poprat maximálně s tím, jak vydržet přítomnost střelené tety Kateřiny a jejího osmnáctiletého syna, popřípadě jak správným, noblesním a opatrným způsobem uhánět dokonalou a vždy veselou slečnu Barboru. Kolem slečny Barbory se točí podstatná část celého vyprávění. Dokonce ani příšerná teta Kateřina, kterou spíše vidím jako oběť vlastní finanční negramotnosti, životního neštěstí a nenaplněné existence, není až tak podstatná jako právě skvělá slečna Terebová. A vypravěč k tomu dostává navrch, když se spolu se Saturninem rozhodne trávit dovolenou v domě dědečka, kde se sejde ta nejroztodivnější společnost. Kromě nich se zde objevuje jako Černý Petr zmíněná teta Kateřina a syn Milouš, mrzout dědeček, slečna Barbora a sympatický doktor Vlach, který je pomyslným můstkem mezi povahami vypravěče a Saturnina. (Dobrá, do výčtu osob připočítejme ještě kuchařky.)

Jenže, až na pár opravdu vtipných pasáží (z 90 % v nich exceluje Saturnin) se v domě nic moc neděje. Vypravěč se rozplývá nad Barborou, ale jaká škoda, že mu to jeho teta a bratranec v každém možném i nemožném momentě kazí. Ano, oba jsou naprosto nemožní. Ale bez nich by Saturnin prakticky neměl práci a příběh jako takový by odpovídal deníku zamilovaného šviháka.

I přesto, jak úžasně se mi na začátku kniha jevila, nakonec jsem ve svém hodnocení musela dost klesat. Možná je to škoda, protože jsem se velice těšila, jak moc úžasná kniha vlastně je. (Zvlášť, když film vypadá dobře.) Nuž, po zralé úvaze jsem se rozhodla knihu ohodnotit jako průměrnou.

 
NÁZEV: Saturnin
AUTOR: Zdeněk Jirotka
ILUSTRACE: Stanislav Duda
ROK VYDÁNÍ: 1991 (první vydání 1942)
NAKLADATELSTVÍ: Československý spisovatel
POČET STRAN: 368
 

(3 / 5)