Smutno mi jest…

Začíná podzim. Čas horkého čaje, kakaa a sušenek, čas studia a čtení, čas barev a usínání přírody. Který knihomol by neměl rád pro podzim typickou představu, že sedí nad knihou s hrnkem horkého nápoje a skrze okenní tabuli zadumaně sleduje náladové nebe? Pro milovníky melancholie je toto idylka. Ale pro některé osoby tato idylka může přinášet i svou stinnou stránku…

Čím víc melancholie, tím víc přemýšlení. A čím víc přemýšlení, tím více špatná nálada, že všechno funguje nějak, ale ne tak dobře, jak by mohlo. Tak nějak by se dal ve zkratce charakterizovat můj neustálý boj s větrnými mlýny, který přichází nejčastěji právě na začátku podzimu. Je to dlouhý a únavný souboj, který se se mnou chce utkat pokaždé, když se mi vrátí byť jen trocha dobré nálady. A spouštěčů je zde hned několik.

Někomu to, co teď zmíním, přijde opovrženíhodné, někomu nepodstatné, někomu znepokojivé, někomu normální. To, o čem teď budu psát, ve mně vyvolává všechny tyto pocity najednou a jen umocňují černý mrak nad mou hlavou. Abych to přiblížila – představte si, že milujete knihy od dětství, v knihovně jste trávil každou volnou chvíli (a nezřídka je tomu tak i v současnosti – ať už ve volném čase nebo pracovně), knižní databáze jsou váš druhý domov. Od výloh knihkupectví vás musejí odtrhávat násilím a ke všemu se rozhodnete založit blog věnující se knihám. Pro drtivou část populace jste totální blázen, ale vás knihy prostě baví. Jenže tu najednou začnete na každém kroku zakopávat o takový menší paradox.

Miluju knihy a jejich čtení. Obvykle tomu tak je. (Nechci říct bývávalo.) To je jedna věc. Ale pak je tady ta druhá. Začínám knihy upřímně nesnášet a každý pohled na ně ve mně zvedá bouřlivou nechuť hraničící s pocitem na zvracení. A v hlavě mi začíná šrotit, proč se to, do prkenné ohrady, vůbec děje. Zase si připadám, že mám tak trochu náběh na schizofrenii, protože logicky to přece nedává smysl a musím v sobě mít alespoň dvě osobnosti.

V praxi to totiž vypadá asi takto:

• Dvě recenze v angličtině nosím v hlavě už něco kolem dvou měsíců a sepsat je je nadlidský výkon. A vypořádat se se třemi recenzními výtisky a jednou žádostí na ohodnocení práce je snad ještě větší zlo.
• Otevřu libovolnou knihu, rozečtu ji a odložím, abych otevřela za pár hodin jinou.
• Knihkupectvím se v poslední době vyhýbám jako čert kříži, ale na druhou stranu sjíždím free e-booky na amazonu do své verze Kindlu. (Že je nejspíše nikdy neotevřu, to je záležitost pravděpodobnosti. Vysoké pravděpodobnosti.)
• Momentálně mám na stole 11 kousků odborné literatury z akademické knihovny, které na mě křičí už od začátku září. Do toho bych měla připočítat 21 položek na mém čtenářském účtu v běžné knihovně. A kopec knih, se kterými mám plány do budoucna.

Asi to vypadá, že jsem hrozný idiot – potvrzuji, to jsem – když si toho nabírám tolik a pak mě to děsí. Spíš než že bych si chtěla záměrně dělat šoky, přiznávám, že jsem nečekala takovou krizi, která se se mnou rozhodla táhnout snad od jarního zkouškového. Možná se sama sebe snažím urgentně přesvědčit, že to všechno pomine a že knihy budu milovat i nadále. Začínám totiž mít opravdu nepěkný strach z toho, že si knihy znechutím na celý život. A ta jedna má protivná část tomu dokonce snad začíná věřit.

Shrnu to. Pořád myslím na ty hromady na stole a všude možně. V koutku mé mysli mi šeptají nehezké věci o tom, že je brzy budu muset nepřečtené vrátit. A to opravdu nechci. Jenže když některý kousek otevřu, nejsem schopná ho dočíst. A když už, tak hrozivě pomalu. Pak mě jako kámen v botě tlačí studijní literatura. Vydržela jsem u ní zatím jen pár minut – a to ne kvůli tomu, že by byla nudná nebo nesrozumitelná.

Jisté zmínky mé obrovské protichůdné krize se dají najít už v článcích z předcházejících měsíců. Ale z onoho avizovaného ticha před bouří zůstalo jen ticho. Celkem mě to mrzí, i když v tom nejsem zřejmě sama. Kolikrát jsem kupříkladu četla na různých blozích, kde jejich pisatelé měli obdobné potíže, jak se s problémy vypořádat. Raděno bylo různě. Hlavně se nenutit, zkusit se začíst, dát tomu volný průchod, přinutit se. Myslím, že mi zbývá poslední varianta. Ale jak já nucení se do čtení nesnáším…

Nu, abych to zakončila nějak pozitivně, pokud zde na blogu uvidíte dále vycházet sem tam nějakou recenzi (popřípadě uvidíte aktivitu na goodreads), znamená to, že jsem ještě nepřestala bojovat. Jakož už s knihami nebo se sebou, blogování se vzdát nechci a první část mé osobnosti (ta normálnější) říká, že ani milované kratochvíle. Ať to dopadne tak, či onak, snad to brzy přejde.