Každý člověk se jednou dostane do šedého města. Na místo, které je plné nepokojů, ale také snah o zachování toho, co bylo za života. Jde o krušné „žití“, ale stále je zde možnost zkusit něco jiného, vytrhnout se z jednotvárnosti dní. Dostat se někam dál. Nastoupit do autobusu, který jede směrem do nebe. A tam buď zůstat a zamířit do hor – nebo se vrátit zpátky do města.
Příběh sice začíná ve městě na zastávce, ale většina příběhu se odehrává na jiném místě. Toto místo je popsáno jako nebe. Zde, kam přichází i vypravěč, se přicházející duchové z autobusu jeví jen jako přízračné stíny nebo sloupce mlhy či dýmu. Jejich „těla“ trpí, zvláště pak nohy, protože všechno, co je na místě jejich cílové destinace, je tvořeno z jiné, velice tvrdé substance. I pouhá chůze po trávě je vyčerpávající a velice bolestivá. Už zde je zkoušena přirozenost lidských povah, protože ne každý je schopen vydržet něco takového.
Vypravěč má sice stejný problém s chůzí jako ostatní, ale přesto putuje kamsi do neurčita, jako by si nebyl jistý, kam jej má cesta zavést a co má vlastně od nebe očekávat. A pak přicházejí ti, kteří pochopili. Ti, které už chůze nebolí. Dobrovolně se vydávají vstříc novým duším, které ještě nepoznaly Pravdu, aby i nově příchozí mohli sdílet to, co oni.
Hlavní postava však z velké části jen sleduje, jak kolemjdoucí řeší své problémy minulého života s „uvědomělými“, kteří již nejsou zatíženi úzkoprsostí svých názorů. Po každém takovém setkání je patrné, že se hlavní postava učí novému myšlení o věcech kolem sebe. Je až podivuhodné, jak autor zachytil pomyslné archetypy lidských bytostí a druhů chování ve vší své přirozenosti. Mezi postavami se totiž často vyskytuje tvrdohlavost a jen jediný úhel pohledu v poctivě popsaném chápání situací v typické mužské a ženské myšlenkové rozdílnosti.
Není to však ani zdaleka všechno, co bych chtěla na této knize vyzdvihnout. Od začátku je jasné, že autor smísil vlastní představivost s něčím, co přesahuje pouhou fantazii. Poselství a filozofie této knihy je něco, co mě od počátku uvádělo v úžas a bylo dobré si některé věci připomenout a tyto skryté pravdy oprášit od nánosu prachu. Zvláště pro křesťany by tyto myšlenky mohly být velice inspirující. Obávám se však, že pokud se mezi čtenáři najde člověk nevěřící, jen těžko dovede uchopit věci sdílené mezi řádky. I tak působí kniha velice tajemným, fantaskním – ale zároveň velice skutečně působícím prostředím, které je možné brát naprosto laicky a bez náboženských názorů či vyznání prostě jako příběh.
Je neskutečně těžké popsat tuto knihu a udělat si na ni názor. Autor dovedl vložit do úst duším i uvědomělým velkou míru logiky, místy stoupající až ke vznešenosti… Neznám mnoho knih, které by obsahovaly tolik jednoduchosti, ale zároveň byly tak… vysoko. Asi by bylo dobré vrátit se na zem. Co mi na příběhu vadilo, byl popis míst konání celého děje. Po přečtení jsem se sama se sebou shodla, že obraz nebe a pekla, jak se jej rozhodl popsat autor, rozhodně nemohu přijmout ani po největších obhajobách, které se v knize vyskytly. To však nebrání tomu, že před rozmluvami mezi dušemi a z toho vyplývajících skutečností, musím jen pokorně pokývnout hlavou a přemýšlet nad nimi. Je to něco, co se dá těžko popsat slovy, ale kniha mě jistým způsobem zasáhla. Jde o opravdu hodně zvláštní čtení, které je stále i dnes velice aktuální.
NÁZEV: Velký rozvod nebe a pekla
AUTOR: C. S. Lewis
NAKLADATELSTVÍ: Návrat domů
ROK VYDÁNÍ: 2013 (vydání originálu 1945)
POČET STRAN: 112
(4 / 5)
„A co ti ubozí duchové, kteří se nikdy nedostanou do autobusu?“
„Kdo chce, dostane se. Každý, nemusíš mít obavy. Nakonec budou jen dva druhy lidí. Ti, kteří Bohu řeknou ,Buď vůle tvá‘, a ti, kterým řekne Bůh ,Buď vůle tvá‘. Všichni, kteří jsou v Pekle, si vybírají. Bez osobní volby by nebylo Peklo. Žádná duše, která opravdově a trvale touží po radosti, ji nemine. Kdo hledá, najde. Kdo tluče, tomu bude otevřeno.“