Prosedíte hodiny ve škole, kde se do vás učitel literatury snaží i několikrát týdně nacpat kvanta informací o většinou dávno mrtvých spisovatelích a jejich veledílech. Koukáte na krátké ukázky z knih vytržené z kontextu, sem tam nastane debata nad tím, co chtěl autor čtenáři asi sdělit. Pokud je vyučující obezřetný, dovede svým žákům přiblížit i nějaké to pozadí k dílu i autorovi. Pobavíte se, sem tam padne nějaký ten zábavný šproch, který si poctivě zapíšete do sešitu. No a jede se dál. Máme tady dalšího autora, který se narodil a zemřel toho a onoho dne, v tom či onom městě, následuje bodový seznam toho, co vytvořil, krátká debata… A tak to postupuje dál a dál. Skončí hodina, v mozku nastane téměř okamžitá recyklace informací, autoři vesměs zapadnou do škatule – někdo takový asi existoval – a nezbývá nic jiného, než si postěžovat na bolest hlavy. A že byste si nějakou zmíněnou knihu přečetli? Třeba i ano, ale spíše na to není chuť. Připomíná vám to něco?
Je pravda, že ne vždy jsou hodiny literatury téměř mučicím nástrojem. Hodně záleží na učiteli a jeho nadšení, a samozřejmě, na spoluúčasti žáků. Mít skvělého učitele je opravdu výhra, která může studentovi dát opravdu mnoho a může jej přivést ke zdrojům vědění, které se mu může později opravdu hodit. V mém případě jsem měla obvykle velmi pohodové vyučující (až na jeden případ), literatura mě vždy lákala a díky těchto lidí i bavila. Ale vzhledem k tomu, kolik bylo nutné toho probrat, se můj mozek rozhodl všechno raději zapomenout hned nebo raději ještě dřív, než další vyučovací hodina vůbec nastala. K povinné četbě jsem měla vždy spíš negativní vztah, takže číst klasiky se mi příliš nechtělo (o jejich většinové kvalitě ale pochyby nemám a ani ji nepopírám). Takže bylo nutné začít tyhle ohavné resty dohánět na vysoké škole.
Protože mě vždycky přitahovala kromě literatury také historie, obzvláště středověk, našla jsem ve výpisu předmětů pro semestr jeden, který se věnoval Dantovi Alighierimu a estetice jeho díla a také doby, ve které žil. Z hodin literatury z nižších stupňů studia jsem z Dantovy Božské komedie příliš odvázaná nebyla, takže jsem byla velice zvědavá, jak budou přednášky vypadat. Došla jsem tedy do místnosti, kde se to mělo všechno konat, posadila se, zaposlouchala jsem se a… brada mi přistála až na podlaze.
Přednášky vedl pan profesor Petr Osolsobě, který je neuvěřitelně charismatickým člověkem s úžasným přednesem a citem pro dramatičnost. Jeho přednášky začínaly vždy veselým a hlavně vstřícným pozdravem, dohadováním se s technikou, když bylo potřeba promítnout fotografie a obrázky související s danou přednáškou, a rozdáváním papírů s vytištěnou pasáží Božské komedie či jiného doplňkového materiálu. Už v tu chvíli se většina přítomných vnitřně přenesla za Dantem a jeho strastiplným putováním a připravovala se na přednes pana profesora, který začal nádherně recitovat dané pasáže BK a stal se tak naším průvodcem podobně jako Vergilius Dantovým. Během toho totiž pan profesor plynule vysvětloval, co která tercína (trojverší) znamená, jelikož Komedie je poklad plný skrytých významů a geniality, ke kterému je nutné mít klíč.
Tady bych se chtěla pozastavit nad tím, co se přede mnou díky těmto přednáškám otevřelo. Každý, kdo někdy listoval Božskou komedií, musel být při čtení bez průpravy celkem zmatený. Ona totiž obsahuje spoustu vložených odkazů na mytologii, na antické i křesťanské ideály, na geografické popisy míst v Itálii i její osobnosti, dále důležité popisy morálních hodnot, trestů i odměn, kterých mohou lidé skrze svůj život a činy dosáhnout. Bez jakéhosi dovysvětlení může být čtenář i zklamaný, protože nemusí dílu úplně rozumět. To byl rozhodně můj případ. Ale právě díky pana profesora jsem objevila, jak neuvěřitelně propracované, hluboké, literaturu přesahující a krásné dílo Božská komedie vlastně je. Možná, že její největší vlastností je, že i dnes dovede oslovit čtenáře, protože stále nese neměnné krásné i děsivé poselství, které umí člověka pohltit, pokud ví, co hledá. Pokud i vy hledáte hlubší porozumění celému dílu, mohl by pomoci dantista Jan Blokša a přečtení jeho práce, která byla jedním z pramenů pro studenty. (Nebo navštívit přímo přednášky?)
Přijde mi až neuvěřitelné, že jedna lidská bytost byla schopná vytvořit takový monument literatury, který je dodnes diskutován, probádáván a je obsahem výuky na školách i několik staletí od jeho vzniku. Jsem neskonale vděčná, že jsem měla možnost nechat se unášet na vlnách tercín a sledovat jedinečné poselství, které toto geniální dílo nese. Od doby přednášek se Dante Alighieri vepsal hluboko do mého srdce, zamilovala jsem si jeho Komedii. A co je nejdůležitější – už to pro mě není jen položka na seznamu povinné literatury. Děkuji panu profesoru Osolsoběmu za fantastické přednášky plné dalších zajímavostí i úžasný přístup ke studentům; hluboce si toho všeho vážím a rozhodně budu hodiny o Dantovi nejen každému doporučovat, ale také na ně ještě jistě dlouho vzpomínat.
Tak vidíte, jaké zázraky se mohou stát, pokud potkáte toho správného člověka a chcete mu naslouchat. Musím říci, že takoví lidé se zápalem pro téma schopní tento zápal rozdávat, jako je tomu například u pana profesora Osolsobě, jsou pro literaturu jako poslové z nebes, protože díky nim přežívají prastaré příběhy, jejich významy a ideály i do dnešních časů. Vypadá to ale, že jich bývá zvláště v poslední době plné spěchu nedostatek, což je neuvěřitelná škoda. Třeba by se v opačném případě mezi mladými žáky a studenty našlo mnohem více milovníků knih. Proto přeji všem, aby našli svého Vergilia v putování mezi knižními světy a nejen tam.